Původně nechtěný pomaturitní rok angličtiny
V posledním ročníku obchodní školy jsem na rozdíl od mnoha spolužáků o přihlášce na vysokou školu neuvažovalo. Důvod nebyl v tom, že bych se nějak příšerně učila nebo měla problémy s docházením do školy, ale nic mě ke studiu na výšce nemotivovalo. Rodiče nechávali rozhodnutí ohledně vysoké školy čistě na mém uvážení. Snad, že ani jeden z nich vysokou školu nestudovali, neměli žádné ambice ohledně vysokoškolsky vzdělaného dítěte. Zatímco tak ostatní spolužáci doma v divokých hádkách řešili se svými sploditeli budoucnost, u nás se žádné bitevní ani pitevní pole nekonalo. Představa, že slušně odmaturuju, mně i rodičům naprosto stačila. Chtěla jsem si poslední studentské léto užít a od srpna nebo září si začít hledat práci. Se středním ekonomickým vzděláním jsem se viděla někde v bance nebo pojišťovně. Vidina to pro mě nebyla vůbec špatná. Přece pracovat někde v bance neznamenalo, že za přepážkou zůstanu do konce života, ale že se můžu třeba časem dostat i k zajímavější práci. Ani rodiče přece nezůstali na pozicích, na které nastupovali. Lajdák jsem nikdy nebyla, takže se mi do práce chtělo. Neuměla jsem si představit, že bych nic nedělala po delší čas. Moje nejlepší kamarádka a zároveň spolužačka Lucka však nemohla představu pracovního života přenést přes srdce. Na výšku svými studijními výsledky moc neměla a ani nezahořela touhou dál sedět ve školní lavici. Jenomže, ani pracovat se jí nechtělo. Proto přišla, podle ní, se spásnou vizí, která nám oddálí nástup do práce, můžeme si ještě něco jako studenti užít, nikdo nám to vyčítat nebude a za ten rok se psychicky na nástup do práce připravíme. Byla jsem zvědavá, co za plán to je. Oním plánem byl pomaturitní jazykový ročník angličtiny. Během pomaturitního studia jazyků vám totiž zůstává statut studenta, rodiče jsou nadšení tím, že se chcete nadále vzdělávat v něčem tak důležitém, jako jsou světové jazyky, a pokud nejste úplně mimo, můžete si na konci roku udělat některou z mezinárodních jazykových zkoušek. Lucie se už viděla s některým z certifikátů, jak je přijímaná na pracovní místo v zahraničí. Já slíbila, že její návrh promyslím a doma proberu. Rodiče, jak se dalo předpokládat, se na pomaturitní rok angličtiny tvářili pozitivně. Takže když jsme vyřešili, jaký podíl spolufinancování na daném roce studia budu mít já, nezbývalo nic jiného, než se s Lucií přihlásit jako čerstvé studentky angličtiny u Tutoru.
Luciina idea toho, že bude docházet do školy každý den, tady pilně studovat angličtinu, zapomínat češtinu a seznamovat se přitom s dospělejším typem studentského života se jí téměř vyplnila. Ovšem, pouze co se poslední části týče. Studentský život jí šel perfektně. Docházku na mimoškolní akce po nejrůznějších barech a restauracích měla stoprocentní, což se o její klasické školní docházce říct nedalo. Jaksi k ní nedorazil ten pocit, že i tohle je přece jenom skutečná škola, i když pomaturitní, a že pokud si přeje na konci roku držet v ruce některé z mezinárodních lejster, což byl její původní cíl, musí nás občas navštívit. Postupně se tak ve třídě začalo rozdělovat, kdo pochopil pomaturitní studium jenom jako únik před dospělostí, a kdo má skutečný zájem. Ke svému překvapení, ačkoliv jsem původně o pomaturitním roce angličtiny ani neuvažovala, jsem to nakonec byla já, kdo se do studia zakousl a viděl za ním docela dobré vyhlídky, které otevírají lepší budoucnost, nežli jenom maturita z angličtiny. Přestože jsem nikdy úplně na jazyky nebyla, angličtina mi při každodenním užívání přišla docela lehká, když už jsem jí jednou přišla na kloub. A tak stačilo jenom každou gramatickou část pořád prohlubovat a prohlubovat, až jsem se dostávala k časům, o kterých jsem nikdy předtím neslyšela, ale které, jak jsem záhy zjistila, se v angličtině vlastně používají mnohem častěji. Ke konci druhého semestru, kdy jsme se rozdělovali na ty skupiny lidí, kteří chtěli zkusit složit různé certifikáty odlišné úrovně, jsem už Lucku moc ve škole nevídala a dávala ji pouze opisovat několik základních poznámek z hodin. Rozhodla jsem se pro certifikát FCE, který už byl prvním stupněm úrovně angličtiny ve světě skutečně uznávanou. Sice jsem týden před skládáním všech částí zkoušky moc nespala, byla nervózní snad ještě víc než před maturitou, ale ten roční trénink angličtiny mě podržel, takže se ukázalo, co jsem poslední dva školní semestry svého života dělala. Získala jsem dobrý béčkový výsledek, takže jsem byla spokojená a rodiče přímo nadšení. Okamžitě všem vykládali, jak je ten pomaturitní ročník skvělá věc a že hned, jak jsem dodělala maturitu, nad ním začali uvažovat, že by mi prý mohl sednout a kdesi cosi. Lucka se nakonec o žádný certifikát nepokusila a dostala tak osvědčení o absolvování pomaturitního studia. Mezitím se zakoukala do nějakého Itala během jejich zimní dovolené, takže spíš trénovala italštinu nežli angličtinu. Já ale kromě FCE získala i pocit, že by mě možná mohla vysoká škola a její studium bavit. A protože jsem momentálně ze všeho nejlépe uměla angličtinu, začala jsem uvažovat nad Anglo-americkou univerzitou v Praze. Zjistila jsem, že přihlášky lze podávat ještě do začátku prázdnin, a tak jsem se nakonec, s velkou podporou rodičů, kteří mě najednou viděli minimálně jako paní inženýrku, na univerzitu skutečně přihlásila. Nejenom tedy, že jsem se původně snažila ze školních lavic odejít, nakonec jsem si sezení v nich ještě prodloužila a podle všeho v nich ještě taky nějaký delší čas pobudu.