Kulturologie v české praxi aneb jaká je česká kultura?
Od studenta gymnázia se v průběhu jeho studia očekává mnoho kritických poznámek, reflexí a postřehů. Právě od toho také taková instituce jako je gymnázium jest. Student se tak snaží všem moudrům světa naslouchat, pythagorejské poučky si pamatovat a slovník cizích slov mít vždy po ruce. Jenomže problém nastane v tu chvíli, když se onen student dostane do posledního ročníku, takzvaného maturitního. Tam pak je schopen reflexí a kritik všelijakých, zejména svého okolí, ale taková kritická reflexe nad tím, kam se po gymnáziu vydat směrem k vysokoškolskému studia, ta se jeví přímo neuskutečnitelná. Právě takový byl i můj příklad, když jsem se rozhodoval, kam se vrhnout chytat další moudra po střední škole. Dlouho jsem se rozmýšlel, dlouho nevěda jsem bloumal Učitelskými novinami a webovými stránkami, až mi to bylo najednou jasné. A nečekaně se mi rozjasnilo během toho, když jsem studoval! Rozhodl jsem se totiž, jako kritik nejvyššího kalibru, poněkud si zhodnotit život v naší české současné masové kultuře. A během té úvahy nejenom, že jsem přišel na několik následujících postřehů, o něž se s vámi chci podělit, ale zároveň jsem si uvědomil, že právě to je to, co snad bych mohl dělat – studovat kulturologii.
Nevím, jak dalece jste vy sami spokojeni s životem v České republice, ale poslední výsledky vyzněly pro náš morouský národ poněkud překvapivě. Prý že je většina obyvatel naší krásné malé země se životem v ní spokojená! Tak kdepak se potom berou všechny ty vtipy a karikatury českých maloměšťáčků sedících s půllitrem v hospodě a nadávajících na vše, co se jim zrovna dostane pod kritický, alkoholem zakalený pohled. Zase na druhou stranu je historickým faktem, že se politika udává právě u piva, v hospodě. A v případě Jiřího Paroubka, jakožto bývalého hospodského, to platí do slova a do písmene. Takže jakožto Češi jsme vlastně spokojení. Pak ale nechápu, na koho mohou tedy všechny ty předvolební populistické sliby o zvýšení všeho a všech, zabírat. A jak je zjevno, oni „spokojení“ lidé na všechny tyto výzvy jasně slyší. Kdepak jinde v Evropě se rozhodují volby pomocí nejlevnějšího piva a největšího množství párků či nafukovacích balónků? Ó, toť jest skutečně kulturologická záhada. Nutné jí tedy během mého studia prozkoumat.
Dalším z kulturologických tajů České republiky je snaha našich milých obyvatel nebýt co nejvíce vidět. Snad ty roky tuhé totality a normalizace, kdy se všichni tvářili stejně, chodili stejně oblékaní a nosili stejné bezvýrazné grimasy ve tváři. Ale změnilo se dnes skutečně něco? Znamená to, že se většina mladých lidí obléká buď podle poslední módy nejluxusnějších značek nebo bulvárních magazínů po vzoru podivných pseudocelebrit, že se nějak vzepřely duchu normalizace? Že se vyvlékli z šedi a průměru? Nejspíše ne, a tak potkáváte na ulici stále ta samá děvčátka s těmi stejnými účesy, stejné chlapce se rozkrokem v úrovni kolem, psychicky módně narušené emo děti z nudy si podřezávající předloktí nebo všechny jiné podobně „cool“ se tvářící náctileté. Jenže otázka průměru a šedi se netýká jen naší dorůstající populace. Co ti, kteří dodnes pracují od osmi do čtyř, aby stejně, jakoby se politické zřízení nezměnilo, usedli v pět hodin odpoledne k televizi a zkonzumovali vše, co se jejich smyslům v krásném pozlaceném obalu předloží? Kde je názor, který Češi mají v hospodě u piva, ale střízliví s ním v denním světle mezi ostatní nevyjdou? Že by se jednalo o kulturologickou studii „lidské myši“?
Neposledním, a tak typickým znakem české kultury, je pak záliba v konzumování všeho západního a hlavně jednoduchého. Každý, kdo se zhlédne ve staré literatuře, kdo si vyhraní hudební názor, se stává podivínem, úchylem nebo přinejlepším blbečkem. Ten, kdo dokáže jít poslouchat operu, sledovat černobílé filmy nebo přečíst Máchův Máj stává se vyděděncem společnosti pouze pro to, že se alespoň zčásti nechtěl stát kulturním barbarem konzumu. Jak lehké je pak splynout s davem v přítmí kinosálu plného zvuku činnosti žvýkacích pantů při stravování přesmaženého popcornu a přeslazeného filmu hollywoodské produkce. Bůh je mrtev a kultura, jak vidno, také. Mění se tedy pojem kultury, její schéma, její podstata, nebo kultura zaniká a tvoří se zcela nový typ spíše zábavy nežli kultury? Ztrácí se něco typicky českého v naší kultuře a nestává se pouze hezkým blyštivým povrchem, až hloupě naivním a nekomplikovaným, který se táhne od jednoho oceánu k druhému bez jediného hrbolku a výstupku stejný a nezčeřený? Vytrácí se národní kultury ve prospěch a vítězství jedné kultury všemohoucího zábavního a informačního průmyslu?
Otázek, které by si kulturolog mohl klást ohledně kultury v Čechách je mnoho a mnoho. A protože se kultura neustále rozvíjí, pak je soubor jeho otázek stejně nevyčerpatelný. Právě v tom pro mě spočívá kouzlo kulturologie. Je stále živá, neustrne na jednom místě, jak k tomu má často tendenci lidské chování nebo myšlení. Úvaha nad tím, kde, jak a společně s kým žiji, mi ukázala směr mého budoucího studia, studia na Filosofické fakultě University Karlovy. Zatím tedy studuji pouze přípravné kurzy společnosti Tutor a na „Karlovce“, jak doufám, jsem potenciální budoucí student. Příští měsíce ukážou. Ale ať už dopadnou jakkoliv, pak rozhodně nemá smysl ztrácet chuť klást si ony stále nové a nové otázky po „národu Švejků“, nejateističtějším národu v Evropě, národu s jednou z nejvyšších spotřeb piva v EU nebo jak všelijak a jinak se naše česká nátura označuje. Minimálně nám pomůže zamyslet se nad tím, kdo sami v tomhle celku jsme my, a jak by řekl jeden z nejslavnějších obrazů minulého století: „Kdo jsme a kam jdeme?“